01.03.2023

Nevím, jestli to máte také tak. Občas vás prostě přepadne špatný den. Někdo by ho možná nazval smolným, někdo nešťastným, někdo mizerným a někdo by mohl třeba říct: „Chlapče to znám, to je prostě den Blbec!“ Ne že bych se tady teď chtěl rozepisovat o tom, co se mi nepovedlo. A že bych pár příkladů měl. Moc se mi do toho ale nechce. Komu by se také chtělo na sebe prozrazovat své chyby a neúspěchy. Už slyším ale některé hlasy říkající: „Jen to napiš! Nestyď se! Nedělej Zagorku!“ Dobrá tedy. 
Takový den Blbec se mi stal před pár dny. Když už nachumelilo, naplánoval jsem si sobotu na běžkách. Co špatného by se mohlo stát? Začalo to ale už ráno, když jsem vstával. Sice netuším, kterou to bylo nohou, ale podle následujících událostí to rozhodně nebyla ta správná. Po vzoru vrcholových sportovců jsem přípravu nepodcenil a výzbroj a výstroj jsem měla nachystanou od večera. Zbývalo se tedy jen nasnídat a vyrazit. Kávovar záhadným způsobem nějak nechtěl vyrobit ranní dávku oblíbené povzbuzovací drogy. Náhražkou mi musela stačit káva rozpustná. První znamení přicházející apokalypsy.
Na řadu přišla míchaná vajíčka. První jsem rozbil stylem šéfkuchaře Gordona Ramseyho, druhé pak stylem Zdeňka Pohlreicha a třetí, v lednici poslední? Tak to byl kousek nevábné vůně. Musel mi tedy stačit chleba namazaný máslem. Druhé znamení!  Nedbaje těchto znamení jsem naložil lyže do auta a vyrazil směr Fryšavský ledovec. Kdybyste se ten den podívali z okna, řekli byste slovy klasika: „Lepší počasí jsme si nemohli ani přát.“ Když jsem ale dorazil do cíle, přejmenoval bych Tři Studně na Větrnou Hůrku. Foukalo o 105. Nebo spíše šest. Třetí znamení.
Jsem kluk z Vysočiny, přece se nezaleknu, když trochu fouká, že? Připnul jsem běžky, přitáhnul čaprčálu více přes uši, zvednul límec na bundě, nadechnul se a vyrazil směrem na Kadov. Stopa byla vzorně protažená, lehce namrzlá, na lyžích ten správný vosk, tak mi to docela jelo. Říkal jsem si, že všechno špatné už mám za sebou, mohu si tedy v klidu čistit hlavu čerstvým povětřím. A jak si ji tedy čistím, tak jsem nad Kadůvkem špatně odbočil a místo na Kadov jsem jel na Fryšavu. Proti severáku. Čtvrté znamení. 
Nezbývalo než minout Fryšavu a vydat se směrem na Kopaniny. Mírně vyčerpaný, mírně dezorientovaný jsem mírně minul bezpečný přejezd Fryšávky a skončil jsem v mírném brodu. Lyžařské boty sice nejsou nejnovější, ale voda se do nich přímo nedostala. Zato lyže po téhle mírné koupeli mírně ztratily svoji schopnost bezproblémového lyžování. Páté znamení.
 

S vypětím posledních zbývajících sil jsem to vzal zpátky zadem na ledovec. Do cíle jsem dojel snad jen díky tomu, že to bylo z kopce a s větrem v zádech. Řádně promrzlý jsem sundal lyže z nohou, odlepil jsem z rukou hůlky a v rukavicích jsem sáhnul do batohu pro klíče od auta. A jak jsem je vytahoval, podklouzla mi noha a já padal na záda. A v tom pádu mi vyletěly klíčky z rukou daleko do sněhu. Dvacet minut nám s vedle parkujícím kolegou trvalo, než jsme je našli. Šesté znamení.
Co bylo dál. Sedl jsem do auta, nastartoval, abych zatopil, a přemýšlel, jestli si nemám raději zavolat taxík. Teprve v tenhle moment mi došlo, že těch předcházejících šest znamení bylo varováním před posledním, sedmým. A jak tam tak sedím, zaparkovalo vedle mne auto s brněnskou značkou. Vystoupily z něj dvě asi třicetileté slečny (snad se neurazí) a začaly se chystat na lyže. Po chvilce si mě všimly a zaťukaly na okno s dotazem: „Jste v pohodě? Nepotřebujete pomoc?“ Přísahám, že i když nejsem rytíř Jedi, tak v tu chvíli jsem pocítil sílu, která prochází vesmírem. A věděl jsem, že to sedmé znamení už nepřijde. Otevřel jsem dveře a s úsměvem povídám: „Díky, holky, teď už ne. Teď už je všechno v pořádku.“ Nastartoval jsem a v klidu, bez nehod a znamení dorazil domů. 
Nějaký závěr, poučení nebo aspoň myšlenka z toho plyne? Snad jen takové, že i když máte den Blbec, potkáte dvě krásné holky. 
A ještě jedna věc na konec. V našich chlapských rozhovorech přišla řada na to, po které straně se má chodit. A protože když už něco řešíme, řešíme to do hloubky. A teď jsme narazili na žďárský paradox čili anomálii neboli kardinální pitomost. Doporučení z našeho ctihodného městského úřadu, že po stezce se má chodit vpravo. Ať už toto doporučení vychází z jakéhokoli podivného předpisu, podle našeho dopravního experta Radka odporuje samotné vyhlášce. Probrali jsme toto téma odzadu dopředu, shora dolů a naopak. Snažil jsem se zachovat objektivitu a přemýšlel o tom z dvou pohledů. Z pohledu chodce a z pohledu cyklisty (koloběžkaře, rychlobruslaře, apod.) Došel jsem k závěru, že chodit po stezce vpravo je nebezpečné pro všechny. A důvod? Vyzkoušel jsem si to. Když jsem šel vpravo, pořád jsem měl nepříjemný pocit v zádech. Netušil jsem, co se děje za mnou. A určitě jsem byl i proto potencionálně nevyzpytatelný a tím pádem nebezpečný i pro za mnou jedoucí cyklisty. Když jsem šel po levé straně, nemusel jsem se pořád za sebe ohlížet. Proti sobě jedoucího cyklistu jsem viděl s dostatečným předstihem a i on viděl, že ho vidím. Minuli jsme se s úsměvem a pozdravem. 
Pokud tedy někdo tvrdí, že chodit po cyklostezce vpravo je v pořádku, asi zrovna nemá nejlepší den. Že by den Blbec?